Jeden z nejznámějších českých designérů a umělecký ředitel společnosti Lasvit Maxim Velčovský se do širšího povědomí dostal zejména díky sadě porcelánových šálků ve tvaru PET lahví, vázám ve tvaru gumáků či bustě Lenina zdobené tradičním cibulovým vzorem. V letošním roce spojil své jméno také se značkou Baťa a stal se garantem projektu Obuj se do Bata Bullets. Podle svých slov rád narušuje veškeré konvence a zažité představy. Myslí si, že designér by měl mít názor i na dění ve společnosti. A Tomáše Baťu obdivuje pro jeho široký záběr i inovativní myšlenky.
Váš dědeček údajně pracoval pro Baťu. Jaký máte k této značce vztah?
Baťa byl v rodině fenomén. Část dětství jsem strávil v baťovských domcích ve Zlíně. Můj děda byl u Bati na manažerské pozici a staral se o námořní a železniční dopravu. Také vychovával mladší zaměstnance. Mladé muže, jak se tomu tehdy říkalo. Jezdil jsem za ním s rodiči, protože se o něj máma starala. Po dědovi nám zůstala řada knih s projevy a myšlenkami Tomáše Bati. Druhá věc je, že poté, co byl Baťa znárodněn a přejmenován na Svit, si tam moje máma napravovala kádrový posudek lepením gumových podrážek. A nyní se mi odkaz Bati opět vrátil do života v podobě práce v Lasvitu. Ve velké míře totiž vycházíme z jeho myšlenek a knihy o Baťovi máme jako povinnou četbu. Často se ve vedení o jeho nápadech bavíme a diskutujeme jeho chápání značky i přístup k inovacím.
Mluvil jste o tom někdy se svým dědečkem?
Bohužel jsem byl ještě dítě, když děda zemřel, takže jsem neměl moc šanci se ho vyptat. V té době mě to ani tolik nezajímalo. Dnes ale lituju, že se ho nemůžu zeptat na jeho zkušenosti a zážitky.
Zkoumal jste někdy design Baťových bot?
Já jsem sběratel, takže sleduju hlavně ty první kusy z baťovské výroby. Občas se na Aukru objeví nějaké boty. Někdy dokonce i úplné rarity. Co se týče prvních bot, které známe z filmů a muzeí, tak to byl velmi čistý a krásný design. Byly funkční, krásné a mohl si je dovolit velký počet lidí. Člověk to vnímá jako důležitou součást historie českého obuvnictví a kultury. Mě ale fascinuje třeba i Baťův cenový systém. Mám doma originální cenovky od Bati. Takový plíšek s ohnutou patičkou, kam se čísla vpisovala. Většina končí na 9. Jeho cenová politika byla totiž vymyšlená geniálně. Geniálně měl promyšlené i reklamy, kam najímal nejlepší herce. Dělal billboardy, které byly krásně graficky zpracované. Vymyslel vlastní školu, aby si mohl největší odborníky vychovávat. Spolupracoval s nejlepšími architekty své doby, staral se o urbanismus, vymýšlel nehlučné silnice. Byl to velký vizionář a svým způsobem i skvělý designér.
Co je design a jak poznám, že jedna věc je designová a druhá není?
Principiálně všechno, čeho se dotkl nějaký návrhář, je design. Jednoduchá odpověď tedy zní, že design je všechno. Respektive všechno, co není z přírody. Dneska se ale potýkáme s problémem předesignovávání věcí. Jdeme do extrému a máme v každé vesnici studio designu nehtů. Člověk pak začne přemýšlet, zda jsou některé věci nutné, a kam až to může zajít. Vždy, když jsem si uvědomil, že je něčeho příliš, snažil jsem se to nějak podvrátit nebo na to reagovat. Pomocí tvaru tedy mnohdy říkám určitý názor, který může být silnější než užitná funkce daného předmětu.
Měli by se designéři vyjadřovat k dění ve společnosti nebo by měli tvořit odtrženi od těchto témat?
Já vlastně nevím, jak by to mělo být správně, protože obvykle dělám věci přesně naopak. Takže třeba komentuju politiku. Někdy mi to lidé vyčítají. Dění ve společnosti a v politice se ale dotýká životů nás všech. Je proto těžké neupozorňovat na některé věci, které se dějí a dějí se špatně. Designér, který navrhuje pro masy, může navíc mnohem snadněji komentovat dobu, protože se jeho názory dostanou mezi lidi spolu s jeho prací. Nemyslím si proto, že je špatné snažit se i v rámci produktu něco vysvětlit nebo říct.
Vás řada lidí zná, i když se o design nezajímá. Cítíte spoluzodpovědnost za jejich formování a vnímání designu?
Kdyby nic jiného, tak mě určitě těší, že jsem pomohl design popularizovat a otevřít ho širší společnosti. Jsem rád, že lidi moje věci a následně pak i další řeší, přemýšlí nad tím. Že jim začne záležet na tom, na čem sedí, z čeho budou doma pít, a kam se půjdou najíst. Jsem rád, pokud jsem přispěl k rozproudění této diskuze. Lidé měli být kultivováni do té míry, aby vnímali design jako něco samozřejmého a kvalitního ve svém životě.
Je někdo nebo něco, co je podle Vás přeceňované a nemá tak velkou designovou hodnotu?
Rychle mě nenapadne konkrétní příklad, ale určitě je v našem oboru spousta věcí přeceňovaných, nedoceňovaných nebo zneuznaných.
Co tedy lidé neumí docenit?
Všeobecně by se měli Češi více zamýšlet nad tím, co kupují. Měli by přemýšlet nad věcmi, které konzumují, a nad kvalitou svého života. Stěžují si, že se zavírají továrny a přicházejí o práci. Nejsou ale náhodou součástí toho problému oni sami? Když nekupujete české produkty, nepodporujete české firmy a raději si pořídíte levné čínské kopie, tak podvádíte především sami sebe. Když nekupujete ovoce a zeleninu od místního zelináře, tak prostě jednoho dne skočí a nahradí ho velký supermarket. Pokud lidé nepodporují svoji lokální identitu a věci, které tu vznikají, tak zemi částečně poškozují.
A je to někde na světě lepší?
Poměrně dobrý vztah ke svému designu mají například Italové či Skandinávci. V Česku nebyl v podstatě padesát let téměř žádný vývoj designu. Za socialismu neexistovala konkurence, veškerý vývoj se děl v národních podnicích a nejhorší bylo, že jsme zestátněním přišli o rodinné tradice. Najednou nemohly rodinné podniky předávat znalosti a zkušenosti z generace na generaci. Zanikla proto spousta skvělých firem a značek. Jsem hrozně rád, že zase vznikají malá studia, mladí lidé si otevírají kavárny, bistra, znovu se učí péct chleba a dělají normální věci, které do života patří.
Často zmiňujete, že je pro Vás u produktů stěžejní příběh. Nestal se ale z příběhů laciný marketingový trik? Nemají dnes příběh každý rohlík a krabice?
Já myslím, že to tak má být. V momentu, kdy si člověk kupuje šunku z anonymního zvířete, o kterém nic neví, tak k ní má úplně jiný vztah. Když zjistí, že je zkažená, tak ji ani nepůjde reklamovat. Prostě ji vyhodí, než by se vracel a s někým dohadoval. Není totiž ani s kým. I ten prodejce je dneska anonymní. Dřív bychom šli k uzenáři v ulici, který by si nedovolil prodat zkaženou věc, protože je to náš soused. Neposílal by nás na reklamační oddělení vyplnit formuláře a pak třicet dnů čekat. Myslím si proto, že je správně, když firma umí prokázat veškeré své zdroje a není to jen anonymní transakce. Já jsem rád za každý rohlík s příběhem.