Tenkrát, když…

To bylo tenkrát

To bylo tenkrát, když jsem od Ježíška dostala fosforově růžovou obrovskou aktovku, která měřila (přesně na centimetr) polovinu mé výšky a byla (přesně na centimetr) dvakrát tak široká. Byla krásná a bylo v ní žluté pouzdro s modrými a žlutými tenkými proužky. Dědeček mi výbavu pořídil až v předaleké Vídni, která byla v tento porevoluční rok bájným městem plným bohatství a všelijakých vymožeností.

Čas od Vánoc se táhl neuvěřitelně pomalu. Každý den jsem trávila hodiny vyzvídáním, kdy už bude to září. V létě jsme s maminkou vyrazily na nákupy, abych měla na svůj velký den ty nejkrásnější botičky. Šly jsme do veliké prodejny, kde jsem si mohla během zkoušení hrát v krásném dřevěném vláčku.

Po nekonečných 251 dnech nadešel můj první školní den. Maminka mi oblékla sukýnku a obula lakýrky (dnes už vím, že to byly merydžejnky), které jsme koupily v létě. Nasadila jsem obří aktovku, ve které hrkalo pouzdro a pytlík s přezůvkami, a vyrazila jsem. Naše třída byla malinkatá a ve třech řadách se choulilo 15 netrpělivých prvňáčků. Samozřejmě jsem si sedla do první lavice za Evičkou.

Od 1. září 1990 uběhlo už mnoho dní, ale já nikdy nezapomenu na růžovou aktovku, žluté pouzdro a růžové lakýrky s obrovskou mašlí.

SDÍLEJTE